1. Gramatická kategorie tvořená v různých jaz. různě rozsáhlou soustavou slovesných „časových“ forem, jednoduchých (jednoslovných) n. složených (víceslovných). Typicky se totiž čas uskutečnění události (viz dále) vyjadřované větou vyjadřuje na slovese n. konstrukcí, jíž je sloveso součástí. Soustava (paradigma) časových forem je v současné č. výrazně jednodušší a symetričtější, než je tomu v jiných jaz. (např. v lat., něm., angl. a fr., kde existují různé časy přítomné, minulé a budoucí), srov. např. angl. sleeps ‒ is sleeping; slept ‒ was sleeping ‒ has slept ‒ has been sleeping; will sleep ‒ will be sleeping), a než tomu bylo ve starších fázích č.; viz ↗slovesný čas ve starší češtině.

V moderní č. je pouze jeden čas přítomný (↗prézens) a prakticky jen jeden čas minulý (↗préteritum); zcela okrajové postavení má v dnešní č. čas předminulý (↗plusquamperfektum). Poněkud složitější je situace u času budoucího (↗futurum). V literatuře lze objevit taky kategorii označovanou termínem ↗slovanské perfektum; viz ↗préteritum.

Kategorie s.č. se stýká s verbálními kategoriemi ↗slovesného způsobu a ↗vidu a dochází tu k různým prolínáním; pojetí „časové formy“ proto v lingvistice není zcela jednotné a zčásti je závislé na zvoleném teoretickém rámci popisu. Např. složené tvary slovesné pro minulý čas, které se tradičně označují jako perfektum (ve fr. pasé composé): has done // hat gemacht // a fait n. plusquamperfektum: had done // hatte gemacht // avait fait, se v některých angl. gramatikách označují jako „aspekt“ (perfect aspect present tense, perfect aspect past tense), což je termín v č. lingvistice synonymní s termínem vid. Kategoriální přesahy mezi kategoriemi času, vidu a modu se staly už v 80. letech 20. stol. předmětem teoretického zájmu celé řady lingvistů jak zahraničních (✍Abraham & Janssen (eds.), 1989; ✍Muegler, 1987; ✍Reyle, 1986; ✍Tedesch & Zaenen, 1981), tak českých (✍Panevová & Benešová ad., 1971; Komárek v ✍PČM, 1978).

V č. se kategorie času evidentně stýká s kategorií slovesného způsobu jednak tím, že tři časové formy jsou k dispozici pro indikativ (čtu ‒ četl jsem ‒ budu číst), dvě časové formy jsou k dispozici pro kondicionál (četl bych ‒ byl bych četl) a jedna (možná) časová forma je k dispozici pro imperativ (čti), viz ↗způsob slovesný, jednak tím, že préteritum a kondicionál obsahují společný slovesný tvar ↗‑l‑ové participium a různý je jen klitický ↗auxiliár (četl jsem ‒ četl bych). Futurum má v č. (i např. v něm.) interpretaci jako čas budoucí (Petr bude číst i v noci) n. jako přítomný čas s modálním významem nejistoty: Kde je Petr? ‒ Bude na zahradě ‘asi je’.

V č. se kategorie času stýká evidentně také s kategorií vidu, protože tři časové formy má k dispozici jen indikativ sloves nedokonavých (čtu ‒ četl jsem ‒ budu číst, jedu ‒ jel jsem ‒ pojedu), kdežto indikativ sloves dokonavých má k dispozici jen dvě časové formy (přečtu ‒ přečetl jsem ‒ *budu přečíst, dám ‒ dal jsem ‒ *budu dát). Kondicionálové tvary jsou na vidu nezávislé: četl bych ‒ přečetl bych, byl bych četl ‒ byl bych přečetl, což souvisí s tím, že kategorie kondicionálu je z hlediska významu času nespecifikována a dvě formy, které má kondicionál k dispozici, nejsou vlastně formy časové, nýbrž modální (nefaktovost a kontrafaktovost); srov.: včera / právě teď / zítra bych pracoval × *včera / právě teď / zítra pracuji; včera / právě teď / zítra bych byl pracoval × včera / *právě teď / *zítra jsem pracoval; viz ↗kondicionál. Tvar imperativu má k dispozici jednu formu s interpretací času neminulého, která je citlivá nejen k vidu, ale i k negaci: napiš to ‒ nepiš to, opiš to ‒ neopisuj to; viz ↗imperativ, ↗vid. Vidové omezení na perfektiva je u tzv. slovanského perfekta: Petr má / měl / bude mít tu knihu přečtenu/přečtenou × *Petr má / měl / bude mít tu knihu čtenu/čtenou; viz ↗rezultativ.

Časové formy se liší strukturou tvarů: Pouze morfologicky je vyjadřován jen prézens sloves nedokonavých: dělá‑m; viz ↗prézens. Pouze analyticky, tj. klitickým auxiliárem a ‑l‑ovým participiem, je vyjadřováno préteritum sloves obou vidů: dělal jsem / udělal jsem (viz ↗préteritum), a plusquamperfektum: byl jsem dělal, byl jsem udělal, v současné č. mající zcela okrajové postavení (viz ↗plusquamperfektum). Futurum je vyjadřováno jednak morfologicky, tj. u vymezené skupiny nedokonavých sloves prefixem po‑ (pojedu), jednak syntakticky, tj. u většiny nedokonavých sloves neklitickým auxiliárem bud‑ a infinitivem (budu dělat). K časové analýze tvaru tvořeného prézentní koncovkou a slovesem dokonavým a pokládaného taky za futurum (udělám, dám) viz ↗futurum.

Formy kategorie času vyjadřují zařazení obsahu přísudku věty do „souřadnic“ času, resp. na „časovou osu“, jejímž pomyslným středem je doba promluvyn. nějaká jiná „doba orientační“, chápaná jako přítomnost, kterou předchází minulost a následuje budoucnost. V rámci gramatické kategorie s.č. se obvykle rozlišují časy absolutní a časy relativní.

(a) Časy absolutní jsou slovesné tvary vztahující se k některé ze tří „časových kategorií“, jež označujeme jako přítomnost, minulost a budoucnost, bez zřetele k jiným časovým vztahům vyjadřovaným v textu n. v promluvě. Přítomnost je vyjádření toho, že platnost děje n. stavu vyjadřovaného slovesem zahrnuje moment promluvy (Pracuju na tom už týden), minulost je doba předcházející době promluvy, tj. platnost děje n. stavu vyjadřovaného slovesem je lokalizována před okamžik promluvy (Dopoledne jsem pracoval), a budoucnost je doba, která po době promluvy bude následovat, tj. platnost děje n. stavu vyjadřovaného slovesem je lokalizována po okamžiku promluvy (Odpoledne budu pracovat). (b) Časy relativní jsou slovesné tvary pro vyjadřování vzájemného časového vztahu současně probíhajících různých dějů n. dvou bezprostředně po sobě následujících dějů doby minulé n. doby budoucí. Na rozdíl od jiných jaz. (např. něm. n. angl.) v č. slovesné formy pro relativní časy nejsou; relativní časy se tedy v č. vyjadřují z velké části buď pouze implicitně, n. vyplývají z významu jiných gramatických kategorií, zvl. vidu: Když jsem odcházela, ještě spal (souč.) × Když jsem odešel z Plzně, kontakt s rodiči jsem ztratil (nesouč.), n. jsou signalizovány lexikálně, zejména spojkami (Než se vrátíš, uvařím × Až se vrátíš, uvařím); viz ↗přítomný čas, ↗minulý čas. Relativní časy vyjadřují (zcela specificky, totiž videm v kombinaci s nefinitní koncovkou) v č. jen přechodníky: Zpívajíce hymnu, pozorovali generály a plukovníky (současnost dvou událostí v minulosti), Zpívajíce hymnu, pozorují generály a plukovníky (současnost dvou událostí v přítomnosti) × Dozpívavše hymnu, pozorovali generály a plukovníky (předčasnost přechodníkové události před hlavní událostí, která proběhla v minulosti) atd.; viz ↗přechodník.

V rámci kategorie času se dále rozlišují časy aktuální a časy neaktuální. S maximálním zjednodušením lze v rámci tradiční gramatiky formulovat složité časové vztahy reprezentované touto opozicí takto: Čas aktuální vyjadřuje koincidenci události, již věta vyjadřuje, a nějakého časového úseku, buď okamžiku promluvy (Co právě teď děláš? ‒ Kouřím), n. jiného časového úseku, např. před okamžikem promluvy, vyjádřeného např. ve vedlejší časové větě: Když hráli hymnu, kouřil jsem. Čas neaktuální takovou koincidenci nevyjadřuje, vyjadřuje jen platnost události zahrnující okamžik promluvy (Kouřím už dvacet let)n. platnost události před okamžikem promluvy (Dědeček kouřil dvacet cigaret denně) atd.

V č. je vyjadřování aktuálních časů limitováno videm slovesa: slovesa dokonavá aktuální časy v pojetí, které je zde uplatněno, nemohou vyjadřovat; zdůvodnění viz ↗vid: Co (to) právě teď děláš? ‒ *Vykouřím cigaretu // *Dám ti mat. Časové formy sloves nedokonavých jsou dvojznačné mezi aktuálním časem a neaktuálním časem, takže jejich význam se rekonstruuje z kontextu: Co (to) právě teď děláš? ‒ _AktuálKouřím × Co děláváš před spaním? ‒ _Neaktuál.Kouřím. Interpretace aktuálního času je omezována (a) vnitřní strukturou slovesa, (b) syntaktickým okolím slovesa. V rámci (a) blokuje interpretaci aktuálního času sufix ‑vá‑/‑va‑, neboť vyjadřuje opakovanost; taková slovesa se označují jako (explicitní) ↗iterativa: Co právě teď děláš? ‒ Hraju karty / *Hrávám karty. Skoro vždy blokuje interpretaci aktuálního času kořen vyjadřující indeterminovanost: Co právě teď dělá? ‒ _{Determinovanost}Jde na poštu / *_{Indeterminovanost}Chodí na poštu; taková slovesa se označují jako ↗indeterminovaná slovesa. Interpretace aktuálního času je u indeterminovaných sloves dostupná např. v kontextu: Co právě teď dělá? ‒ Chodí kolem bazénu a zívá. V rámci (b) blokuje intepretaci aktuálního času takové syntaktické okolí, které vyjadřuje významové rysy, které jsou s aktuálním časem nekompatibilní, např. (i) opakovanost, (ii) preference, (iii) ↗uzuálnost, (iv) ↗habituálnost, (v) ↗generičnost apod.: (i) Každý večer hraje karty, (ii) Rád hraje karty, (iii) Obvykle hraje karty, (iv) Petr ustavičně hraje karty, (v) Savci rodí živá mláďata. V ostatních případech se význam aktuálnosti n. neaktuálnosti (a významových variant neaktuálnosti (i)–(v)) vyrozumívá z kontextu: Někdo tu hraje na flétnu (aktuálnost) × Vnučka hraje na flétnu (aktuálnost n. neaktuálnost) × Vnučka hraje na flétnu, na kytaru i na housle (neaktuálnost). Viz také ↗prézens, ↗préteritum, ↗plusquamperfektum, ↗futurum, ↗vid a čas v kontextu.

2. S.č. jako gramatická kategorie byl a zůstává v rámci lingvistiky předmětem mnoha teoretických úvah. Pro postižení poměrně složité a značně asymetrické soustavy časových vztahů v promluvách a textech, ať vyjadřovaných explicitně speciálními jaz. prostředky (gramatickými n. lexikálními), či jen danou formou implikovaných n. jen v rámci daného diskursu pragmaticky inferovaných, bylo navrženo množství analýz. Známou teorii časů, na niž navazuje mnoho lingvistů (v minulosti i dosud), představil logik ✍Reichenbach (1947). Jak absolutní, tak relativní časové významy vidí jako konstelaci tří složek (někdy se mluví o dekonstrukci časových významů). Jsou to okamžik děje/události E (point of event), referenční bod R (point of reference) a okamžik promluvy S (point of speech). E může mít, v závislosti na typu slovesného děje, různou časovou extenzi. Okamžik promluvy S je pro tzv. absolutní časové významy zásadní, protože stanovuje rozhraní mezi minulostí a budoucností, R představuje bod, z něhož je nahlížena složka E. U vyjádření aktuální přítomnosti referenční bod splývá s okamžikem promluvy, u minulého času splývá s okamžikem děje/události.

Přítomný význam výpovědi čtu knihu je popisný a je založen na disociaci E a S, R ‒ aby mluvčí mohl smysluplně/nedefektně říci, že čte, musel se čtením začít už před okamžikem promluvy. Jiná je situace v ↗explicitních performativních formulích, v nichž se rovněž objevuje prézentní tvar slovesa (srov. ↗koincidence) ‒ specifikem performativně užitých vět je, že E, S a R splývají (extenze E je vyčerpána lokucí, koinciduje s ní). Je specifikem jednotlivých jaz., jak jsou tyto tři složky distribuovány a jaký je jejich vzájemný vztah, zejména vzhledem k extenzi E. Lze takto znázornit i časové vztahy v souvětí:

(i)

(ii)

(iii)

Vztah dějů v (i), (ii) a (iii) lze explicitně ukázat při použití časové spojky vyhrazené pro tuto časovou relaci (Poté, co vstoupil do místnosti, uviděl svého bratra), jednotlivá souvětí se však liší vztahy mezi R, E a S zejména tím, že při užití podřadicí spojky se referenčním bodem věty na druhé pozici stává nejen S věty uvedené jako první, ale zároveň i E1 nebo E2. Každý z referenčních bodů má tedy jinou funkci ‒ jeden stanovuje časovou lokalizaci a teprve druhý vyjadřuje vztah. ✍Kamp & Reyle (1993) (bez vztahu k Reichenbachovi) rozlišují bod temporální perspektivy, který stanovuje, zda je děj nahlížen jako přítomný, minulý nebo budoucí, a referenční bod, který je kontextový. Vztah k okamžiku promluvy tedy stanovuje temporální perspektivu. Rozdíl mezi bodem temporální perspektivy a referenčním bodem (body) je zvláště zřetelný v narativních sekvencích, srov. např.:

Z časových údajů v uvedených větách je zřetelné, že všechny události ve 2. až 7. větě předcházejí (jsou předčasné) větě první. Je to však první věta, která sekvenci jako celek lokalizuje do minulosti, dává jí minulou temporální perspektivu. Události 2. až 7. věty však následují jedna za druhou, a tedy událost druhé věty je referenčním bodem pro události 3. věty, událost 3. věty je referenčním bodem pro událost 4. věty atd. O temporální perspektivě je nutné rozhodovat ve vymezených úsecích textu ‒ jinak se bod temporální perspektivy stanovuje v počátkových větách, jinak ve větách začleněných do kontextu. V podřadných souvětích s vedlejší větou časovou je to tato vedlejší věta, která časově lokalizuje děj věty hlavní, časová relace k hlavní větě je pak jejím dalším časovým významem. K novějším analýzám jazykové kategorie času v rámci formální gramatiky viz ✍Guerón(ová) & Lacarme(ová) (eds.) (2004); nové přístupy k času dosud při popisu č. nebyly využity.

3. Z pohledu ↗kognitivní lingvistiky (ale i jiných přístupů k jazyku) je závažné pozorování, že se jazyky vyznačují univerzální tendencí rozdělovat časový prostor na morfologicky diskrétní slovesné časy, které rozlišují minulost, přítomnost a budoucnost. Nicméně jelikož jazyky odrážejí flexibilitu a elasticitu, která je vlastní lidskému vnímání, jazyky se liší ve své specifické kategorizaci a napříč jazyky lze pozorovat značnou variabilitu. To se týká především budoucího času, který se ve své samotné podstatě vztahuje k říši neznáma a který spíše než verifikovatelnou realitu zakódovává to, co je potenciální, možné, pravděpodobné a/nebo žádoucí. Tento základní smysl modality vede k široké škále aplikací specifických pro daný jazyk n. kontext. Jelikož se čas spíše než k objektům vztahuje k činnostem, čas se nejtypičtěji vyjadřuje na slovesech v podobě prefixů či sufixů n. modifikací slovesného kmene či na auxiliárech.

Formální vyjádření slovesného času odráží v přirozených jaz. lidské konceptualizace času a reality, jež se napříč jazyky mohou lišit. V přirozených jaz. ne vždy existují přesné hranice mezi minulostí a přítomností n. mezi přítomností a budoucností: parametry specifické pro daný kontext mohou tyto hranice udělat propustné. Např. zobecnění a charakterizace jako výrok Nikdy nekouřím se nejen vztahují na danou chvíli, kdy je pronesen (‘V tuto chvíli jsem nekuřák’), ale chápeme je také tak, že vztahují k určitému úseku minulosti a budoucnosti mluvčího. V mnoha jaz. se prézentní slovesné tvary mohou použít v tzv. „naplánované budoucnosti“ k vyjádření činností, o nichž předpokládáme, že se v blízké budoucnosti stanou. To se týká především pohybových sloves: Zítra jedeme na chalupu. Adverbium zítra v kombinaci s přítomným časem vyjadřuje, že k činnosti dojde v budoucnosti, ačkoli slovo zítra a prézentní slovesné tvary mají zjevně disjunktní časovou referenci. Z kognitivního hlediska lze říci, že si mluvčí vybaví mentální reprezentaci „virtuálního plánu“ předpokládaných událostí. Byť se tento plán vztahuje k budoucnu, v mentálním prostoru mluvčího je „přístupný“ pro „čtení“ v jakémkoliv okamžiku, v časovém intervalu, který zahrnuje přítomnost (viz ✍Langacker, 2001). To opravňuje možnost futurální časové interpretace konstrukce typu zítra ‒ prézentní tvar slovesa.

Z univerzálního hlediska je budoucí čas často vystavený jiným formálním a sémantickým parametrům než těm, které jsou základem minulého času, poněvadž budoucnost není v lidském vnímání pouhým zrcadlovým obrazem minulosti. O událostech, ke kterým v minulosti došlo, se ví, že se staly, a můžeme o nich s jistotou podat zprávu jednoduchým konstatováním faktu, avšak budoucnost je komplexnější a můžeme se o ní jen dohadovat (✍Ultan, 1978; ✍Comrie, 1985). Lze tedy rozlišit mezi „faktickou“ realitou minulosti a přítomnosti, která může být známá a ověřitelná, a „promítnutou“ realitou budoucnosti, která se úzce vztahuje k „potenciální“ realitě vyjadřované modálními slovesy jako moci, chtít a muset (✍Radden & Dirven, 2007). Tento kognitivní rozdíl se ve velkém množství jaz. odráží v jaz. strukturách. Jestliže tvoření minulého času v mnoha jaz. zahrnuje jednoduchou sufixaci n. jiné morfologické modifikace slovesného kmene, tvary budoucího času jsou často odvozené a obsahují ↗auxiliár, který je gramatikalizovanou podobou jiných tvarů jako např. pohybových sloves, které metaforizují budoucnost jako cestu (jako v anglickém I’m going ton. hovorovém I’m gonna s fonetickou redukcí), sloves vyjadřujících chtění n. přání, které promítají požadovanou činnost do budoucnosti (jako anglické I will a bulharské Ще чета книгата, kde je tvar ще odvozený od slovesa ща ‘chtít’) n. tvarů sloves jako být a mít (např. české Budu čístn. bulharské negované няма да чета); viz ✍Bybee(ová) & Pagliuca ad., 1991, ✍Bybee(ová) & Perkins ad., 1994, ✍Lindstedt, 1985, ✍Traugott(ová), 1978, ✍Ultan, 1978. Ultan na základě analýzy popisů padesáti jazyků z různých jaz. rodin poukazuje na univerzální tendenci k tomu, že tvary budoucího času preferují morfologickou nezávislost, což odráží jejich větší příznakovost: „Future tense markers may be less bound than present or past, but not more so“.

Díky vrozené hypotetické podstatě budoucnosti, kterou si můžeme jen promítnout, ale nikoliv ověřit, mají tvary budoucího času různé modální nuance, a to i když jsou formální prostředky pro její vyjádření gramatikalizované. Např. v mnoha jaz. se tvary spojované s budoucím časem používají pro vyjádření možných, potenciálních a dokonce i gnómických n. navyklých činností (jako v č., když se dotazujeme na něčí stravovací návyky n. běžecké schopnosti: Kolik knedlíků sníš? / Kolik uběhneš za hodinu?). Obě otázky mohou odkazovat buď ke konkrétní události v budoucnosti n. k zobecněné potenciální události na čas nevázané.